Bolesná něha - 1.kapitola
1. Kapitola
O 4 roky později
Stmívalo se. Obloha tmavla pod nadvládou paní noci a jejího pána měsíce. Na parapetu okna v prvním patře obyčejného řadového domku seděl drobný mladík. Ruce složené na pokrčených kolenou na nich položenou hlavu korunovanou hřívou temných vlasů sahajících až k ramenům. Vlastně byste na první pohled vůbec neřekl, že je to chlapec.
Drobnější štíhlá postava, jemně řezané rysy tváře, ve které se vyjímali jako dva obrovské onyxy, temně hnědé oči.
Přes to, přese všechno to byl chlapec. Sedmnáctiletý mladík, který vypadal na dvanáct. Všude kolem se rozléhalo ticho a klid. Jako by vše bylo kouzlem zastaveno a utišeno. Ten klid najednou přetrhl výkřik.
,,Yukííííí. Večeřéééééééééé!“
Chlapec na parapetu si hlasitě povzdechl, slezl z okna a vydal se dolů do kuchyně pomoct matce odnosit večeři na stůl.
Ve dvojdomku žil on, matka a jeho malá setra. Byli jenom tři a byli spokojeni se stavem věcí, tak jak byli teď. Jeho otec už s nimi nežije. Má novou rodinu na druhém konci republiky. Yukimu vůbec nechyběl.
Pomalu prochází domem. Když vyšel ze dveří svého pokoje, ocitl se v malé chodbičce, na jejímž konci se nacházelo dřevěné zábradlí schodů. Sešel po nich dolů do předsíně, cestou míjel fotky a různé obrázky, které nakreslil on, když byl menší, anebo jeho sestra Maya.
Nakonec prošel přes obývák až do kuchyně. Tam uviděl svojí mámu s Mayou jak dokončují večeři. Maya zrovna prostírala stůl a vesele u toho cosi brebentila, máma stála u sporáku a nandávala na talíře připravené jídlo. Yuki se zastavil ve dveřích a celou scénu pozoroval s drobným úsměvem na tváři. Měl je obě moc rád.
,,Ááá. Přesně na čas zlato. Můžeš nosit na stůl.“ Obrátila se na něj drobná žena a podala mu již nandaný talíř s jídlem.
,,Krásně to voní,“
,,Děkuju. Tak ještě poslední talíř a můžeme jíst.“ Konečně všichni zasedli ke stolu a s chutí se pustili do jídla.
,,Co bylo dneska ve škole, zlato?“
,,Nic moc. Akorát písemka z angličtiny.“
,,Aha. A jak si myslíš, že to dopadne?“
,,Nevim. Snad dobře. A co ty v práci?“
,,No v podstatě nic. Všechno při starém. Akorát naše účetní jde na mateřskou.“ Takhle se bavili ještě dlouho. Po tom co dojedli večeři, panoval tu klid a pohoda. Bez křiku, hádek a nadávání.
XXX
,,Takže uděláme si prezentaci.“
,,Bláha?“
,,Zde!“
,,Boušková?“
,,Tady!“
,,Čimpera?“
,,Tu!“
,,Čimperová?“
,,Zde!“
,,Doležal?“
,,Zde.“
Jakmile zaznělo jeho jméno, přestal poslouchat. Nebylo to nic důležitého, tak to nepotřebovalo jeho plnou pozornost. Seděl ve třetí lavici u katedry se svým nejlepším kamarádem. Znali se už od základní školy, chodili do stejné třídy.
Podpíral si bradu dlaní a díval se ven z okna, kde lilo jako z konve. Profesor Krajnar – nebo jak oni mu říkali, Krajta, měl dneska fakt blbou náladu a tak se rozhodl, že bude zkoušet. Vyvolával jednoho nešťastníka za druhým, načež je vracel do lavice s další bajlí nebo čtverkou. Všechno tohle vnímal jenom okrajově, jeho myšlenky se toulaly úplně někde jinde.
V tom do něho jeho kamarád Petr drcnul loktem.
,,Co je?“ zeptal se nechápavě. Ten mu jenom mlčky naznačil, že jeho pozornost je žádána v přední linii.
Otočil se na Krajtu a zjistil, že ho pravděpodobně delší dobu vyvolává.
,,Tak už jste se zavítal zpět mezi nás, pane Doležal? No to vítáme. Takže pokud jste se už vrátil z té vycházky v dešti, mohl byste jít prosím před tabuli a vypočítat zadaný příklad?“
Yuki byl schopný pouze přikývnout. Nedostal ze sebe ani hlásku. Pomalu se vydal k tabuli, vzal křídu a dal se do počítání. Matika mu nikdy moc nešla. Zaprvé neměl na ní buňky, prostě mu to přišlo jako něco úplně cizího a dosud neprobádaného. A za druhé jejich profesor ho tak trochu děsil. Byl to mohutný chlap, i když spíš do šířky než do výšky, ale sílu měl asi obrovskou. Yuki jí rozhodně nehodlal zkoušet. Sám byl menší a drobnější než většina jeho spolužáků. Už jenom to ho dost znervózňovalo, jenže ty by alespoň trochu potrestali. Kdyby si ho, ale podal učitel, pravděpodobně by s tím nic neudělal. Proto se raději vyhýbal jakémukoli problému a zbytečně na sebe neupozorňoval. Neměl to rád. Už tak poutal zbytečnou pozornost svým vzhledem.
Trochu se přikrčil, když za ním profesor Krajta vztekle zavrčel a zafuněl.
,,Běžte si sednout. A pokud látce nerozumíte tak laskavě dávejte pozor!“ Yuki schlíplejší než kdykoli jindy se mlčky doploužil do své lavice. Celou cestu ho doprovázel pohled Krajty v zádech a soucitné pohledy spolužáků.
Měli Yukiho rádi. Byl taková ta hodná trubka, co pro každého udělá skoro všechno a co nikomu neřekne ne. Všichni si všimli, jak se vyhýbá velkým konfliktům a jak sebou škubne a strachy se nepatrně přikrčí, když někdo zvýší hlas. Je to takový roztomilí štěně, jak říkají holky, takovej plyšák. Prostě místo třídního maskota měli Yukiho. Holky ho zbožňovali, protože byl hodný, milý a nechal sebou vláčet. No a klukům ho bylo tak trochu líto. Navíc se dobře učil, teda až na matiku, fyziku a tělocvik- tyhle předměty mu moc nešly. Zato jazyky, čeština, angličtina, španělština a samozřejmě japonština, to mu šlo samo.
V podstatě to byl celkem normální kluk, tedy až na nepřirozenou tichost, podřízenost a křehkost. Neprojevoval se, většinu času jenom seděl, koukal z okna nebo si četl.
Vlastně ještě jedním se od svých spolužáků lišil. Byl gay. Nebo alespoň myslel. Jenomže se toho tak bál, že si na to zakázal myslet a úplně si to vytěsnil z mysli. Už teď byl jiný než ostatní a to nejenom svým vzhledem ale i původem.
Yuki byl totiž poloviční Japonec. Táta byl Čech jako poleno a taky chlap jako hora. S jeho matkou se seznámil, když byl pracovně v Japonsku. Dali se dohromady a nakonec se vzali. Matčina rodina z toho nebyla moc nadšená, zvlášť když jim dcera oznámila, že pojede se svým mužem do Čech, až se tam bude vracet.
On byl po mámě tmavovlasý, drobný a štíhlí s tmavýma očima. Zato jeho sestra byla spíš po otci. Její vzrůst sice napovídal, že bude menší a štíhlejší, ale byla, světlovlasá, zelenooká, s hlučnější povídavou povahu a věčně rozesmátá. Otec jí miloval.
Což se o Yukim nedalo tak úplně říct, ne že by ho neměl rád, to ne. Ale jejich vzájemné vztahy byli poněkud chladnější a odměřenější. Moc se nevídali. Yuki mu nemohl zapomenout všechno, co udělal jemu a jeho matce. Měl z něj strach. Maya si na to díky bohu moc nepamatovala. Se svou setrou Yuki celkem dobře vycházel. Občas si lezli na nervy, jako všichni sourozenci, ale jinak by za sebe dali ruku do ohně.
Komentáře
Přehled komentářů
Tooohle bude zajímavý..:) Těším se na další díl, doufám, že bude brzo..:)
Wow, dál prosím :p
(Michiyo, 21. 5. 2009 16:13)Další díl by nebyl? xD To: ,,Takže uděláme si prezentaci.“ ,,Bláha?“ ,,Zde!“ ,,Boušková?“ ,,Tady!“ mě dostalo xD
=0)
(Teressa, 22. 4. 2009 13:58)chudacik....uz sa neviem dockat pokracovania..som zvedava ako to bude pokracovat....=)
...............
(Naruko, 22. 4. 2009 7:19)Na začátek to bylo úúúúžasné!!!!Těším se na další kapitolu!!!!;-)
....
(terkic, 21. 4. 2009 16:51)moc hezké, ty tvé povídky vždycky tak krásně vtáhnou do děje:)
...
(Ten_Ten, 20. 4. 2009 20:59)Zatím to vypadá dobře. No, jak se říká, kdo si počká, ten se dočká, a já si klidně počkám na další kapitolu.
...
(Hiroko, 10. 6. 2009 13:55)