Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Bolesná něha - 2.kapitola

21. 7. 2009

2.   Kapitola    

 

 

 

Jak už bylo řečeno, Yuki si o sobě myslel, že je gay. Měl všechny ,,příznaky“, jak tomu v duchu říkal. Například když v televizi nebo v kině viděl pěknou herečku skoro nebo úplně nahou nic to s ním nedělalo, ale pokud viděl polonahého herce, cítil, jak se mu v podbřišku cosi třepetá, jako hejno motýlů. Příjemnější pocit nezažil, ale zároveň ho nenáviděl. Protože mu opět připomínal jeho odlišnost. Jemu, který tak strašně toužil po normálnosti.

Dokonce byl několikrát na rande s dívkou, aby sám sobě dokázal, že není gay. Že prostě ještě nepřišel jeho čas. Yuki by s radostí uvítal i kdyby se prokázalo, že má trochu zpomalený vývoj. Protože to by nebyla jeho chyba, mohl by to svést na otce, který ho bil, když byl malý. Došel dokonce tak daleko, že se s tou dívkou zkoušel i líbat, ale nic. NIC se nestalo! NIC  necítil! V tu chvíli se musel hodně ovládat, aby se na ní sprostě neutrhl, když se ho ptala co se děje a jestli neudělala něco špatně. Měl chuť na ní zařvat, že je to její chyba, že ho nevzrušuje, že jí nechce, ale ten blonďák támhle za ní má opravdu moc hezký zadek, kdežto na ten její se ani nepodíval. Naštěstí se ovládl, protože v hlouby duše věděl, že ona za to nemůže. Chyba je na jeho straně. Jenže on si to nedokázal přiznat. Ještě ne.

Yuki z toho byl nešťastný. Nechtěl být gay, alespoň v jedné jediné věci chtěl být normální. Jako všichni ostatní. Jen v jedné. A tak se dál snažil předstírat, že je, co není. Trápil se, ale ještě víc se trápil, kvůli tomu čím byl. Byl z toho zoufalí. Hnusil se sám sobě. Nenáviděl sebe a svůj život.

Jediný člověk, se kterým se cítil pohodlně a v bezpečí mimo vlastní rodinu, byla jejich sousedka, paní Sedláčková. Obývala druhou polovinu dvojdomku, ve kterém Yuki bydlel. Byla to milá, stará paní s vystupováním dámy a povahou pohádkové babičky, ovšem dokázala se i rozlítit. A to by potom kdejaká sedmihlavá saň raději zalezla do slůje, než se postavila té hodné, milé, drobné stařence pouštějící hrůzu.

Yuki jí doslova zbožňoval. Neměl babičku. Otcovi rodiče už dlouho nežili a prarodiče z matčiny strany s ním a jeho sestrou nechtěli mít nic společného. Zřekli se jich stejně jako své dcery, když odešla do ciziny s jejich otcem. A tak mu babičku nahrazovala hodná a laskavá sousedka.

Dokonce i její jméno byla dobrota sama. Paní Anděla, jak se jmenovala, každý týden v neděli pekla buď buchty, koláče, bábovku nebo cokoli jiného. Pokaždé pozvala Yukiho k sobě domů na čaj, kousek toho co zrovna upekla, a příjemné popovídání. Někdy se mladíkovi poštěstilo a on jí mohl s pečením pomáhat. Bavilo ho to i uklidňovalo zároveň.

 Oba dva byli vášnivý čtenáři, četli téměř cokoli, co se jim dostalo pod ruku. Vydrželi o knihách mluvit hodiny a hodiny. Celé nedělní odpoledne vždy Yuki strávil u paní Anděli, popíjel čaj, cpal se úžasnými domácími koláči, nebo čímkoli jiným co zrovna upekla, až se mu dělali boule za ušima a diskutoval si s paní Andělou o knize, kterou zrovna četl, přečetl, nebo kterou by si přečíst měl či chtěl. Zbožňoval nedělní posezení s hodnou sousedkou. Byla moudrá a tolerantní. Otevřená.

Proto byla ona jediná, kdo věděl o jeho dilematu ohledně své orientace. Už nevěděl co dělat a doma to říkat nechtěl. Ne proto, že by se bál jak to vezme máma. Věděl, že by ho podržela a neodsoudila. Jenom jí nechtěl přidělávat ještě víc starostí.

Protože kdyby se to dozvěděl otec, byl by oheň na střeše. Okamžitě by požádal o svěření dcery do péče a malou Mayu by si odvedl. Otec nesnášel homosexuály. A kdyby zjistil, že jeho syn k nim patří, okamžitě by z toho obvinil matku a její výchovu. Postaral by se o to, aby ani jeden z nich by Mayu už neviděl, alespoň dokud by on byl na živu. Podle toho co si pamatoval z dětství, tak i po ní.

Paní Andělka, jak jí taky občas Yuki říkal, to vzala celkem dobře. Nevypadala nijak překvapeně, šokovaně, ale hlavně nevypadala zhnuseně. Zdálo se, že chápala proč je chlapec tak rozrušený. Věděla, že s tím vším se bude muset poprat sám, samozřejmě s malou pomocí, to mu ale říkat nehodlala.

Tak jen tiše seděla a poslouchala, co jí chlapec vykládal.

,,Nechci to. Nechci takový být! Proč já? Chci snad tak moc, když toužím po normálním životě?“ paní Anděla neodpovídala, věděla, že je to pouze řečnická otázka a nemá na ní odpovídat. Proto dál potichu seděla vedle Yukiho jako mlčenlivá opora.

,,Jak můžu být na kluky, a při tom, když se ke mně některý přiblíží já mám tendence utéct někam daleko. A to nemluvím o tom, že by na mě měl sáhnout. To už bych nevydržel vůbec. Stěží snesu když se mě lehce dotkne Petr a to ho znám od školky, ne vlastně už od jeslí. Jak tedy můžu s někým mít vztah a nedovolit mu přiblížit se ke mně nebo se mě dotýkat?“ to už drobný chlapec nepokrytě plakal a vzlyky otřásali jeho drobným tělem jako když se podzimní vítr zmocní lístku na chodníku.

Anděla objala Yukiho kolem ramen a přitiskla k sobě, aby mu dodala útěchu, kterou tak zoufale potřeboval. Hoch se k ní přitiskl v horečné snaze najít klid a bezpečí, před světem, který hrozil, že jeho křehkou duši rozdrtí na prach. Chlácholivě hladila tmavé vlasy a drobná záda ve snaze uklidnit mladíka ve svém náručí. Nerada ho takhle viděla, měla by se smát a randit se svou novou láskou a ne plakat v náručí staré ženy.

V hlavě se jí začal rodit plán. Nevěděla, jestli to vyjde, ale za ty roky poznala lidi a dokázala se vyznat v charakterech. Měla toho chlapce ve svém objetí ráda jako vlastního a zoufale se o něho chtěla postarat. Bohužel nebyla nejmladší a neměla už moc času. Navíc to co on potřeboval, mu stejně dát nemohla. Ale něco jí napadlo. Nezbývalo jí nic jiného než doufat, že to vyjde.

Stočila pohled dolů na tmavovlasou hlavu na svém rameni a zjistila, že Yuki, vyčerpaný pláčem, usnul. Vypadá jako polámaná porcelánová panenka, mimoděk napadlo Andělu. Opatrně, aby chlapce nevzbudila, ho položila na sedačku a přikryla dekou. Nechtěla ho budit, vypadal tak sladce, když spal. Navíc se zdálo, že se několik posledních týdnů pořádně nevyspal. A spánek je důležitý. Potřebuje být odpočinutý a krásný na to co plánovala. Jenom doufala, že tím chlapci pomůže a ne ublíží.

Mezitím co Yuki spal, seděla u svého starého sekretáře po svojí babičce, co měla v rohu místnosti a něco sepisovala. Občas se otočila, aby zkontrolovala tu hromádku na sedačce, když zjistila, že mladík stále spí, pokojně se vrátila zpět k rozepsanému dopisu a psala dál. Tenhle byl jenom první z mnoha co musela napsat, aby tomuhle chlapci zajistila alespoň trochu štěstí, které si jeho křehká a laskavá duše zasloužila.

Asi za dvě hodiny jí vyrušilo zavrtění na pohovce, které doprovázelo charakteristické zašustění deky. Yuki se probudil, celý dezorientovaný a chvíli mu trvalo, než mu došlo kde je. Hned jak si uvědomil, kde usnul, jeho líce zalila krvavá červeň. Rozpačitě se začal překotně omlouvat. Paní Anděla se jenom smála.

,,Netrap se tím. Ty si to potřeboval a já sem měla co dělat.“

Jenže jakoby mluvila do dubu. Mladík se celý zahanbený omluvil. A utekl domů.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

=3 =3

(Broskynka, 13. 8. 2009 19:28)

kawai xD... by ma zaujimalo čo ta babička vymyslela xD.... nwm prečo ale mám púocit že sa mu to nebude páčiť muhahahah xD.... hih

www.may-darrell.wgz.cz

(May Darrellová ^___^, 6. 8. 2009 14:15)

Ahojky,
kapitolka byla nádherná. Moc se mi tahle povídka líbí. Kdy bude další? ^___^

joooooooooooooo:D

(Riuu, 25. 7. 2009 22:54)

Nádhera!! Konečně jsem se dočkala tvoji povídky a tahle je vážně kawai!!! Doufám že pokrč. bude co nejdřív!!!

...

(terkic, 23. 7. 2009 19:38)

tess, ani nevíš, jakou si mi udělala radost:) moc sem se na jakoukoliv povídku od tebe strašně moc těšila a teď je tu:) už se těším co bude dál:)

.................

(Akyra, 23. 7. 2009 12:10)

nádherný dílek stálo za to počkat a honem další:)

^_^

(Glorilian (http://glorilian.sblog.cz), 23. 7. 2009 11:10)

Už se těším na další díl... ta strašně moc se těším. Jen doufám, že tu bude dřív jak za půl roku. =D

Eheh*uchychtnutí*

(Ebika, 22. 7. 2009 19:06)

No to snad ne doufám, že nepsala ěnco jako dopis na...ááá radši mlčím, ale jestli psala to co si myslym, že psala což určitě nepsala to já jenom ve všem hned vidim tragédii...no to je jedno to by bylo na dýl.
Ale tohle bylá vážně skvělá kapitolka a chtělo by to rychle další:-D

co??

(Amami cryingfairy.blog.cz, 21. 7. 2009 19:44)

tak by ma zujimalo ze co ju napadlo. ale snad to bude len nieco dobre... chudacik takto sa trapit