Bolesná něha - 3.kapitola
3. Kapitola
Yuki věděl, že by se měl omluvit. Chystal se k tomu, dokonce několikrát, jenže kdykoli se zastavil před dveřmi paní Anděly, opustila ho odvaha a odhodlání, otočil se a utekl.
Stále ještě se červenal, když si vzpomněl na to, jak usnul na pohovce u hodné sousedky, po tom co jí zmáčel hedvábnou košili svými slzami. Nevěděl, co bylo trapnější. Scházela mu, hrozně moc. Byl zvyklí vídat jí denně, mluvit s ní. Ona byla jediná, komu se mohl svěřit absolutně se vším, aniž by se bál následků. Rád s ní mluvil o knihách o hudbě, vlastně s ní mluvil rád o čemkoli. A teď se sám vědomě připravuje o její milou, laskavou společnost.
Byl čtvrtek a Yuki právě teď stál před skořicově natřenými dveřmi a snažil se zhluboka dýchat v naději, že si tím dodá odvahu zaklepat. Naposledy se zhluboka nadechl, než zvedl roztřesenou ruku a klouby se nepatrně dotkl dveří. Neozvala se skoro žádný zvuk, když rukou okamžitě trhl zpátky, jako by hrozilo, že mu upadne, když se dveří dotkne na delší dobu. Samozřejmě nebylo nic slyšet a on věděl, že pokud nezaklepe hlasitěji, nikdo mu otevřít nepřijde. Stál tam dalších deset minut, než se odhodlal znovu zvednout ruku.
Netušil, ale že má svědka jeho vnitřní rozepře. Paní Anděla sledovala drobného chlapce co jí za tu dobu kdy i s rodinou bydleli vedle ní, přirostl k srdci, jako by to byl jeden z jejích vnuků. Nerada ho viděla, jak se trápí, netrápil se v životě už dost, alespoň podle ní, proto se rozhodla ukončit jeho dilema sama. Mladík by tam stál až do noci a pak by pravděpodobně opět utekl. Potichu přešla ke dveřím a otevřela je dokořán.
Stanula před překvapeným mladíkem, který vůbec nechápal, co se děje a jak mohla vědět, že někdo stojí před dveřmi. Nemohla ho přeci slyšet, nebo ano?
Paní Anděla sledovala jak se yukiho tváře zbarvují do nachova. Nepatrně se pousmála, poodstoupila trochu od dveří, aby chlapci naznačila, že by byla ráda, kdyby jí poctil svou návštěvou. Pozorovala skoro dětskou tvář před sebou a čekala. Yuki byl tak čitelný. Viděla touhu jít dovnitř a získat zpět alespoň kousek bezpečného místa mimo domov, ale zároveň mu v tom bránilo to, co se stalo v neděli a jeho až přehnaný stud a plachost.
Tak ráda by to rozhodnutí udělala za něj, jenže nemohla. Tohle si musel rozhodnout sám. Tak jenom tiše stála tak aby kdykoli mohl vejít a sledovala boj, který se zračil na jeho tváři. Nakonec přece jenom zvítězila touha po bezpečí a společnosti.
Pomalu, plaše jako srna vycházející z lesa na palouk vstoupil do dveří, které mu byli vždycky otevřené a za nimi ho čekala jeho pohádková babička s šálkem dobrého čaje, něčím sladkým k zakousnutí a povídáním, kterým ho dokázala přivést do jiného světa než je ten venku.
Oba dva v tichosti došli do kuchyně, kde byl Yuki posazen za stůl na pohodlnou židli. Seděl tiše ani nedutal a pozoroval starou paní, kterak přechází po místnosti od skříňky ke sporáku potom zase k pultu, na který před chvílí položila dva hrnečky. Za několik málo okamžiků se po kuchyni linula vůně bylinek, heřmánku a meduňky, které měla hodná sousedka nejraději a pila je nejčastěji.
Paní Anděla se posadila naproti zamlklému chlapci a snažila se mu dívat do očí. Což nebylo snadné. Mladík svoje temné oči klopil dolů, hypnotizoval svoje ruce, kterými křečovitě držel hrnek, hřál si o ně prochladlé prsty.
Cítil na sobě laskaví pohled z druhé strany stolu. Po chvíli si dodal odvahy a pohled zvedl. Zadíval se do nebesky modrých očí, uviděl v nich porozumění, laskavost a pochopení. Nemohl by slovy popsat, jak moc se mu v tu chvíli ulevilo. Sice ještě stále cítil hanbu za to, co před tím předvedl a vždycky se za to bude stydět. Ale věděl, že teď už mu stud nezabrání v tom, aby se s paní Andělou dál vídal. To že jí nevadilo, co se v neděli stalo, nevyptávala se a nemluvila o tom, Yukimu hodně pomohlo. Věděl, že on sám se k tomu nikdy nebude chtít vracet.
Zbytek odpoledne jim velmi rychle utekl. Vždycky si měli o čem povídat. Rozuměli si ve spoustě věcí. Když se po několika hodinách jen tak během řeči podíval z okna, zjistil, že už je venku tma. Překotně se zvedl ze židle, až hrozilo její překocení, naštěstí k tomu nedošlo.
,,Moc se omlouvám. Úplně jsem s Vámi zapomněl na čas. Tak dobře se mi s Vámi povídalo. Nejraději bych tu zůstal, ale zapomněl jsem dát mámě vědět, kde jsem, takže už bude mít strach. Prošvihl jsem večeři a ona nevěděla, že budu delší dobu venku. Ani já sem s tím nepočítal. Děkuji za čaj a příjemné odpoledne.“ Během řeči se oba pomalu přesouvali do předsíně kde, se mladík začal obouvat. Pak se ale Yuki nepatrně zarazil, než pokračoval plaše dál.
,,Ehm… no …totiž, ta neděle platí?“ paní Anděla se mile usmála. Tuhle otázku tak trochu očekávala.
,,Ty máš nad něco jiného? A já myslela, že neděle patří nám?! Mohli bychom si popovídat o té nové knize, kterou teď čtu. Co ty na to?“ upřeně sledovala chlapcův výraz. Jasnou odpovědí na její poslední otázku byl zářivý úsměv, který se rozsvítil na drobném obličejíku. Starou paní z toho radostí bodlo u srdce. Málo kdy ho viděla se smát a takovíhle úsměv u Yukiho snad ještě neviděla. Zatímco nad tím přemýšlela, sledovala, jak běží k druhé polovině dvojdomku. Ještě než se za ním zavřeli dveře, jí chlapec radostně zamával.
XXX
Čas uháněl jako splašený. Situace mezi Yukim a jeho sousedkou se vyřešila už před několika měsíci. Od té doby byl u ní chlapec pečený vařený. Domů chodil jen spát a ze školy běžel hned k paní Anděle. Vypadalo to, jako by si jí chtěl co nejvíc užít, jako by tušil, že už nemají mnoho času. I stará paní si tyto chvilky užívala víc než kdykoli předtím a yukiho společnost sama vyhledávala.
Uběhlo několik dalších týdnů, než přišel v chlapcově životě snad ten nejdrsnější zlom.
Yuki hned po škole zamířil k paní Anděle tak jak to bylo v posledních měsících jeho zvykem, trávil s ní víc času než předtím. Bohužel dnes mu v tom něco zabrání.
Hned jakmile dorazil před dvojdomek, ve kterém bydlel a kde žila i paní Sedláčková, zarazil se na místě. Zůstal v šoku stát. Před domkem stála sanitka a dveře k paní Sedláčkové otevřené dokořán. To přece nemohlo být samo sebou něco se muselo stát. Ještě nějakou dobu strnule stál na místě, jak se snažil srovnat s přívalem informací. Pak se téměř jako robot otočil na jednoho ze saniťáků, co stál u sanitky.
,,Co se tady stalo? Co je paní Andělce? Proč jste tu?“ ani nečekal na odpověď od překvapeného záchranáře a okamžitě se rozeběhl k otevřeným dveřím. Chtěl se dostat dovnitř musel se přesvědčit, že se jí nic nestalo. Nemohlo se jí nic stát. Neregistroval nic kolem sebe, jenom volal jméno paní Anděly
Jeden ze saniťáků co zrovna vycházel ven, se ho snažil chytit. Jenže jakmile se k chlapci přiblížil Yuki ztuhl tak, že bronzová socha je proti němu vysoce pohyblivá. Naštěstí zasáhla yukiho matka. Slyšela co se děje, vyběhla proto ven z domu a okamžitě si všimla ztuhlého Yukiho, kterého se záchranář marně snažil dostat z pocitu strnulosti. Přiběhla ke svému synovi, objala ho a přitiskla k sobě v ochaném gestu matky chránící své dítě před hrozbou. Nepatrně zakroutila hlavou směrem k muži a naznačila mu bezhlesně, aby odstoupil. V okamžiku kdy zmizela hrozba v podobě cizího neznámého muže sebou Yuki začal házet a snažil se vykroutit z pevného matčina sevření. Tušil, ne on věděl, že se něco stalo. A týkalo se s to jeho milované sousedky.
Matka k sobě chlapce přitiskla ještě pevněji a nepouštěla ho, v tu chvíli jako by měla sílu přímo herkulovskou. Věděla, jak moc tu starou paní měl rád, jak moc mu na ní záleželo. I ona měla starou pani ráda. Moc jí pomohla v době, kdy se přistěhovali. Byla jí oporou v době yukiho dospívání. A díky ní se nemusela starat o to, že by se její syn uzamkl příliš do sebe. Její smrt přišla jako rána z nebe. Nevypadala nemocně, nebo že by jí něco bolelo. Vždycky byla tak plné energie. Někdy se až divila, kde se v ní bere. Nedovedla si představit, co s ním tahle situace udělá.
Chtěla svého syna dostat pryč dřív, než budou vyvážet tělo. Už takhle pro něj bude těžké přijmout její smrt a nemusel by se to dozvědět tímhle způsobem. Radši mu to řekne sama, v klidu doma. Beze svědků.
Šetrně vmanévrovala náhle ztichlého chlapce do jejich poloviny dvojdomku. Nelíbila se jí synova náhlá strnulost. To bohužel netušila, co jí čeká v následujících několika dnech a týdnech.
Od pohřbu paní Anděly uběhlo několik dní. Yuki měl pocit, že kus jeho samotného zemřel spolu s hodnou sousedkou. Měl starou paní moc rád, vážil si jí a její smrt ho hrozně bolela. Připadal si sám, opuštěný, osamělý, ztracený. Několik dní skoro nemluvil. Stále jenom seděl na parapetu, zíral z okna a vzpomínal. Na jejich první setkání, na její první návštěvu u nich doma týden potom co se přistěhovali, přinesla na přivítanou bábovku. Ještě teď si pamatuje, jak chutnala. Vzpomínal na první knížku, co mu dala. To ona mu ukázala, jak fascinující může svět knih být. Jak rozporuplný a při tom správný je svět popsaný na papíře. Postupně se mu vybavovali všechny neděle, které spolu strávili. Jedna po druhé. Moc se mu po ní stýskalo. Po jejím smíchu, po jejím laskavém humoru, po hlase vyzařujícím laskavost a podporu. Po jejích dotecích. Pamatoval si, jak ho vždycky rozcuchala na přivítanou, rozloučenou nebo když ho chtěla jenom poškádlit. Vzpomínal na jejich rozhovory. Miloval je. Byla mu babičkou víc než jeho skuteční prarodiče a teď je pryč.
XXX
Druhá polovina dvojdomku po staré pan Sedláčkové stále zůstávala prázdná. Od její smrti uběhli už asi dva nebo tři měsíce a v její části domku se stále nic nedělo, nikdo tam nebydlel. Při tom se v okolí mluvilo o tom, že ho odkázala někomu z rodiny, možná jednomu ze svých vnuků. Jenže ten prý je dlouhodobě v cizině, takže ho zatím nebude nikdo využívat. To se ale mělo brzy změnit.
Komentáře
Přehled komentářů
joj, tak tohle vypadá na dobrou povídku, to si nenechám ujít, tak šup sem s další kapitolou :)
...
(Ebika, 17. 8. 2009 17:43)
Chudák ať ten její vnuk nebo kdo to je alespoň nebylk debil:-D
Honem pokráčko:-D
*slzička-fňuk*Já ji měla taky ráda
=3 =3
(Broskynka, 16. 8. 2009 23:17)krásna aj keď smutná chudáčik starenka .. takéto rozprávkové babičky by mali byť nesmrteľné že? .... ach no nič teším sa na ďalšiu časť ...
:-)
(Tery, 16. 8. 2009 19:38)Hej nááááááádherná povídka........strašně moc se těším na další dílek, doufam že bude brzo......krásaaaa:o):o*
^_^
(Glorilian (http://glorilian.sblog.cz), 16. 8. 2009 11:24)
Dojemné. =)
Těším se na snad brzkou příští kapitolu a snad bude veselejší. =)
(Mrká očkama, aby zahnala slzičky...)
*w* *w*
(Gel-chan, 15. 8. 2009 22:13)Jsem moc ráda že je na světe nový dílek ,, cjo řeknu ti na povídky a filmy jsem slabá povaha, áááno já jsem se rozbrečela (néé doslova .. jenom dvě slzy :P -> ona to počítala?) :D. Ttěším mse na další dílek, proč mám pocit že ten který se přistěhuje rapidně zasáhne do děje ? :D
...
(terkic, 15. 8. 2009 20:37)chudáček Yuki:( úplně sem se díky tomu tvému popisu do něj vžila, bylo to opravdu smutné, ale tak krásné, že teď nevím jak se cítit, páč mě naplnila radost, že je tu nový díl:)
...
(Auša, 23. 8. 2009 12:40)