Bolesná něha - 4.kapitola
4. Kapitola
Čas běžel jako splašený. Než se všichni nadáli, bylo tu jaro. Vzduch se oteplil, všude rašila čerstvá zeleň a pučely květiny. Dny se prodlužovali. Všude to hýřilo barvami a životem.
Byl to přesně jeden z takových těch slunečných, bezvětrných dnů, když se Yuki zrovna vracel ze školy domů. Rozhlížel se kolem sebe po probouzející se jarní přírodě a užíval si slunečních paprsků šimrajících ho na tváři. Zničehonic si vzpomněl, jak se mu při jednom z jejich pravidelných nedělních posezení paní Andělka svěřila, jak moc miluje jaro. Tenkrát její důvody nepochopil a ani teď tomu nerozuměl přesně, ale i tak se zeptal. Vybavuje se mu jako by to bylo dneska.
XXX
,,Madam, proč protože tolik milujete jaro? Vždyť pořád jenom prší, a všude je vlhko. Navíc je nevyzpytatelné počasí. Já mám radši podzim, líbí se mi jeho barvy a vůně.“ Dodal patnáctiletý Yuki s trochu naivním tónem.
,,Proč? No myslím, že to pochopíš, až budeš mnohem starší. Ale nevidím důvod proč ti to neříct, třeba si z toho něco vezmeš, na svůj věk si velmi inteligentní.“ Usmála se stará paní na chlapce sedícího naproti ní v pohodlném křesle, na chlup stejném jako to její. Seděli v knihovně, tam to měla stará paní moc ráda. Stejně jako on milovala vůni knih.
,,Důvod“ pokračovala „proč mám ráda jaro je jednoduchý. Není to proto, že se všechno probouzí, nebo proto, že končí zima. Je to mnohem prostší. Jaro je znamením nových začátků. A ty jsou k nezaplacení. Málokdy v životě dostaneš možnost začít znova s čistým štítem. A mnoho lidí by za tuhle možnost dalo nevím co. Snad každý během svého života zažil něco, co by nejraději vymazal. A nový začátek, to se jeví skoro jako znovuzrození. Tak proto. Je ale důležité si uvědomit, že člověk se může pokoušet začínat znovu a znovu, ale nikdy se minulosti nezbaví úplně. Proto je lepší se s ní smířit.“ Dodala zamyšleně. Poslední větu , jak později zjistil, řekla schválně. Nebylo to jenom kvůli její vlastní minulosti, ale i kvůli té yukiho. Věděla, že nad tím bude přemýšlet. Vždycky to tak dělala. Znala ho lépe, než on znal sám sebe. Yukimu samotnému došlo až mnohem později, že mu tím vlastně dávala radu. Neocenitelnou radu do života jako to dělala po celou dobu, co jí znal.
XXX
Yuki se trochu pousmál, stále ještě v zajetí vzpomínek. Vzpomínal na paní Andělku celkem často. Chyběla mu. Scházela mu jejich nedělní posezení, jejich rozhovory. Nenašel potom už nikoho, kdo toho přečetl tolik, s kým se dalo normálně mluvit, s kým se mohl smát.
Pokračoval dál v cestě domů, ztracen ve svých vzpomínkách a myšlenkách, nevnímajíc chodník ubíhající mu pod nohama. Znal trasu domů nazpaměť, nepotřeboval proto pečlivě sledovat okolí, jako tomu bylo těsně potom, co se přistěhovali. Teď stačilo, když se občas rozhlédl, jestli jde kam má. Šel pomalu, zamyšleně s hlavou skloněnou. Věděl, že teď někdy by měl přijít před jejich dvojdomek. Než se stihl narovnat a pro kontrolu se rozhlédnout, do něčeho narazil.
Nebo možná do někoho, i když měl pocit, že se srazil s betonovou zdí. Jenže podle pevnosti hrudníku kam nedobrovolně zabořil nos a jemné kořeněné vůně vody po holení to musel být člověk, přesněji řečeno - muž. Nic jiného nepřicházelo v úvahu. Jakmile si to yukiho překvapený a šokovaný mozek uvědomil, odskočil od neznámého muže jako střelený zajíc. Vyplašeně zvedl oči, aby se podíval na cizince, který mu stál v cestě do bezpečí domova.
Úplně první co Yukiho napadlo, bylo, že ten člověk je obr. Ten chlap byl vysoký jak … no prostě vysokánský! Měřil snad dva metry. Yuki si proti němu připadal jako trpaslík. Pomalu jel od nohou nahoru, až přejel celou tu zastrašující výšku. Po celou dobu si uvědomoval hrozící potencionální nebezpečí. Jenže jeho mozek, tělo, svaly prostě všechno bylo doslova ochromené hrůzou. Nemohl se ani hnout. Proto pokračoval v podrobnějším zkoumání muže před sebou, aby dal tělu možnost se trochu probrat.
Vrchol té úctyhodné výšky korunovala hříva v podobě světle hnědých vlasů, trčících snad do všech světových stran. Mělo by to působit neučesaně, jako by zrovna vstal z postele a neměl čas nebo chuť se učesat. Ale opak byl pravdou. Dodávalo mu to určitou lví graciéznost, majestátnost a takový ten jistý druh smyslnosti, o které Yuki rozhodně nehodlal přemýšlet. Ne teď a tady. Nejraději by byl, kdyby o tom nemusel přemýšlet nikdy.
Kousek níž, pod nedbale rozcuchanou hřívou vlasů se nacházeli dva safíry. Ledově modré krystaly upřené na Yukiho, zkoumali kdo to vlastně je a proč do jejich majitele tak drze vrazil. Mladík si připadal jako kořist pod drobnohledem lovce, připraveného skočit a prokousnout mu hrdlo. Jeho drobným tělem se začal šířit třas.
Postava toho obra byla tvarovaná jako tělo antických soch, které viděl v učebnici dějepisu. Široká mohutná ramena a hruď prudce se sužující v úzké boky a dlouhé svalnaté nohy. Nebyl na něm ani gram tuku navíc. Byl v naprosté dokonalé fyzické formě. Jako obrovská kočka někde uprostřed savany. Tohle rozhodně nebyl přítulný mourek na hraní. Alespoň vyděšenému chlapci tak rozhodně nepřipadal. Tohle byla smrtelná hrozba v poloze offline, zatím.
Muž byl oblečený celý v černém, od slunečních brýlí přes triko obepínající jeho trup jako druhá kůže po černé džíny a polobotky. Dokonce i jeho bunda byla temná jako samo peklo nebo yukiho vlasy. Takže žádný lev, ale panter v celé své kráse, ladnosti a smrtonosnosti.
Yuki právě třeštil vyděšený pohled na toho cizího chlapa před sebou, když se jeho mozek, zahlcený přemírou informací, konečně probral z letargie a dal ztuhlým svalům pokyn pohnout se. Pochopil totiž s konečnou platností, do jaké se dostal prekérní situace.
Tenhle člověk před ním, by ho zvládl jednou rukou a tou druhou by se klidně dokázal navečeřet. Kdyby se po něm ohnal nebo ho nedej bože praštil, mohl by ho vážně zranit či dokonce zabít. Vždyť on musel vážit snad dvakrát tolik co Yuki.
Navíc z těch ledově modrých očí nedokázal vůbec nic vyčíst. Vypadali jako mrtvé, alespoň yukiho vyděšené mysli tak připadali. Těkal po něm svýma temnýma vyplašenýma očima, které vyděšeně třeštil, takže se zdáli být obrovské přes půlku obličeje.
Aniž si to uvědomoval, začal opatrně couvat směrem k jejich části dvojdomku. Jako by před sebou měl obrovského medvěda grizzlyho a nechtěl ho vyprovokovat k útoku nějakými prudkými ukvapenými pohyby. Přitom se ale snažil posouvat dostatečně rychle, aby se za několik málo okamžiků dostal až ke dveřím do jejich bytu a urychleně do nich mohl zapadnout.
Celá ta cesta od začátku příjezdové cesty až ke dveřím, jenž se jindy dala zvládnout během pár vteřin a několika kroky, teď, k smrti vyděšenému chlapci, trvala asi čtvrt hodiny. Tedy jemu to tak alespoň připadalo. Ve skutečnosti to zvládl mnohem, mnohem rychleji. Jakmile se ocitl kousek od dveří, přesněji řečeno u schodu na verandu. Bleskurychle se točil, vytaženým připraveným klíčem si otevřel dveře a vběhl do bezpečí domova. Nezapomněl za sebou zabouchnout dveře a ty pak zamknout a zastrčit řetízek. Zůstal za nimi stát, zády se opíral o plochu dveří. Vypadalo to, jako by dveře podpíral, protože by do nich každou chvíli mělo narazit něco těžkého, co hrozilo rozbít je na kousky a jeho váha tomu snad měla zabránit. Vypadalo to jako by se bál, aby za ním cizinec nešel dovnitř. Věděl, že je to malá ochrana, zvlášť pro takového vazouna, ale on si tak připadal alespoň trochu chráněný, trochu v bezpečí. I kdyby cizince dveře měli jenom zdržet a zpomalit. Jemu by to dalo nějakou šanci na útěk, i když nepatrnou. Každá šance se počítá.
Po nějaké době kdy stál opřená o dveře a čekal, jestli se bude něco dít, se projevila jeho přirozená zvědavost. Byl zvědavý, co ten člověk asi teď dělá. Opatrně poodhrnul záclonku na okénku vedle dveří a vykoukl ven. Ten člověk tam pořád stál, na stejném místě kde se s ním Yuki srazil. Upřeně zíral se na dveře, ve kterých právě Yuki zmizel, jakoby se pokoušel rozluštit nějakou neřešitelnou hádanku.
Yukimu najednou proběhla hlavou myšlenka, na kterou neměl během předchozích minut vůbec čas. Kdo to je? A co tu dělá? Proč stojí zrovna před jejich dvojdomkem? Jedna otázka následovala druhou. Na otázky neměl odpovědi, ale jistě se je dozví a to velmi brzy. Tady v ulici se nikdy nic moc dlouho neutají. Stačí si počkat tak den možná dva.
Co chudák netušil, bylo, že odpověď na svoje otázky dostane dřív, než by vůbec čekal a vůbec se mu nebude líbit.
XXX
Muž zůstal stát na místě a sledoval dveře, kde právě zmizel ten nejdivnější tvor, jakého měl možnost kdy spatřit. Přísahal by, že právě viděl jednoho ze sedmy trpaslíků. Nevěřícně třeštil oči na dveře, kde ten drobek zmizel.
Hlavou mu běhaly myšlenky, jako že se ocitl v říši pohádek a ne v České republice před částí dvojdomku, kterou mu odkázala jeho milovaná babička.
,,Byl jsem asi moc dlouho pryč.“ Unaveně si třel zátylek a vracel se k autu, aby si z něho mohl vytáhnout svoje věci. Nebyli všechny. Zbytek mu přijde potom letecky a dovezou mu ho z letiště. Nebral si nábytek ani nic podobného. Věděl, že domek bude zařízený. Takže na cestu si vzal jen to nejnutnější jako počítač, telefon a nějaké oblečení a boty. Všechno ostatní dorazí v rozmezí několika dní.
Komentáře
Přehled komentářů
první 4 díly jsem zhlatla téměř na jeden mohutný nádech.
A ... (smrtelný ortel) - zaujalo mě to! Přiznávám, ne tolik jako například Upíří doupě od Smajli, což byla kapitolovka snad jediná, ke které jsem se v posledním můl roce dostala, ale ano, zaujala mě. Poměrně dost. Když narazím na kapitolovku, většinou po jednom díle ukončím čtení, neboť je autorka neschopná, nebo se to netýká tématu, které mě zajímá, nebo je povídka depresivní a předpovídá špatný konec.
Ale tohle je zajímavé. Sice převládá zmatek nad čárkami a mě vytáčející zaměňování i/y, ale dá se to snést.
Jo, zatraceně mě zajímá, jak se to vyvine. A tv§ůj seme je teda rozhodně Pan Seme. xD Přesně takový, jaký má být :D
Já vím, já vím, kratší komentáře. Vím, jasně že jo. Už jdu.
Fakt nechci, aby sis myslela, že jenom kritizuju, nechci tě nějak urazit, nebo tak něco. Prostě jenom... jenom... jó, já vím, jsem odporně protivná. Divím se, že ten komentář ještě čteš ^^
Jestli si někdy přečteš něco mojeho, zjistíš, že si libuju v rozvláčnosti, psychologii, nedějovosti, pitvání postav, myšlenkových pochodů, metaforách a hlavně děj, který by se odehrát asi tak během pěti minut rozepisuju na tři díly :D
Jsem hrozná, já vím. Ale náznaky tohohle stylu psaní vidím i u tebe. Jo! Nejsem takový magor! - nebo tak. :D Jsem ráda, že nejsem jediná, kdo tak píše.
Takže jo, mylsím, že se mi líbí styl a směr jakým se vyvíjíš. Ty jako autorka i tato povídka.
A už fakt jdu!
....................................
(MIREK, 20. 9. 2009 15:29)Píš dál, je to dobrý......
:-)
(Lachim, 18. 9. 2009 18:13)Doufám, že budeš brzo pokračovat. Je to krásný a chybí už jen pokračování.
Stydím se
(Sax, 15. 9. 2009 10:15)
... čtu to celé podruhé a koukám, že tu není můj koment... mno, jo, to jsem celá já a moje komenty nekomenty ^.^
Tahle povídka se mi celkově líbí už jen proto, jak popisuješ Yukiho pocity. To ti jde skvěle a příběh vypadá taky moc zajímavě. Jsem zvědavá, jak to bude pokračovat dál. Ten obr s modrýma očima se mi hrozně líbí (asi jsem se zamilovala ^_^).
Jinak věty: "Tohle rozhodně nebyl přítulný mourek na hraní." a "Tohle byla smrtelná hrozba v poloze offline, zatím." mě naprosto dostaly ze židle - úžasně vymyšlené... na tu druhou větu asi nikdy nezapomenu - ta má grády... ^__^
Tak honem pokráčko... (trapná věta XD)
no taaak
(EMauinka, 3. 9. 2009 18:00)proc to vy vsichni umite tahle hezky utapnout? chtelo by to dalsi dileceeek!!!!
*sladučko sa culí*
(Broskynka, 25. 8. 2009 20:11)no jo tak ho tu máme xD ten maco bude snáď lepší ako na prvý pohľad pôsobí xD xD ... teším sa na pokračovanie =3 no jo človek je napätý keď ho necháš takto vyhecovať =3
*w* *w*
(Gel-chan (geluska.blog.cz), 25. 8. 2009 17:37)hEE .. takhle mě napínat to néé :D. Těším se na pokráčko, já bych se ale tomu chlápkovi omluvila .. a pak "nenápadně" zdrhla xD ..
...
(Amami, 25. 8. 2009 17:33)no páááni ten vypada SEXI:D:D:D dobra kapitola... uz sa tesim kedy bude pokracko!!!
...
(Ebika, 24. 8. 2009 20:26)
Páni ten musel mít sredce až v kalhotách=)
Honem pokráčko to byl nádherný díleček a cu vědět jak moc se mu to nebude líbyt a proč, i když mám tucha...Páni to je boží SEM S TÍM POKRÁČKEM!!!=)
...
(terkic, 24. 8. 2009 18:21)tess to bylo úžasný:) páni z toho chlapa by snad zamrazilo i mě, a pak bych se z něj asi roztekla:) fakt pěkný, už se těším na další díl:)
Tedy,
(Keigh, 19. 11. 2011 23:13)