Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Bolestná něha - 6.kapitola

7. 2. 2011

6.   Kapitola

 

 

 

Stál před domem a snažil se pochopit, co se to tady vlastně před chvílí stalo. Vůbec ničemu nerozuměl. Připadal si jako by dojel někam jinam, než měl původně v plánu. Jako by vystoupil v říši pohádek. Naštěstí byl natolik při smyslech, aby věděl, že tahle možnost je nereálná, i když by nemusela být špatná. Po tom co jeho mozek pochopil tuhle informaci, začal díky bohu normálně fungovat.

Uvědomil si, že ten skřítek, kterého před chvílí potkal, nebyl ztracený Šmudla od Sněhurky, ale asi to vážně nebude nikdo jiný než jeho nový soused. Jak se pomalu ale jistě vzpamatovával z toho, že to opravdu bylo skutečné a nebyl to jenom sen nebo halucinace, i i když po čertech roztomilá, tedy z toho co v té rychlosti stihl postřehnout, začalo mu vrtat hlavou, co se to mu klukovy stalo, že byl z něho tak vyděšený. To se mu nechtělo líbit. Takový strach přece není normální. No a potom ho napadlo, jak tato situace projeví na sousedských vztazích.

Předpokládal, že moc dobře asi ne, jelikož v okamžiku kdy ho jeho nový soused spatřil, prchnul od něj tak rychle, že ho ani nestačil pozdravit, natož se mu představil. Trochu ho to mrzelo, protože by opravdu moc rád věděl kdo to je. A jak se jmenuje, možná to i s části bylo proto, že někde v koutku jeho mysli stále přetrvávala zasunutá, přesto však neodbytná touha se ujistit zda se skutečně nejedná o jednoho ze sedmy trpaslíků. Ještě stále sledoval dveře, ve kterých ta tajemná postavička zmizela, když si najednou vzpomněl.

Psalo se o nich v jednom z mnoha dopisů, které dostával s železnou pravidelností. Pokud si dobře vzpomíná, tak by vedle měla bydlet mladá paní se dvěma dětmi. Podle toho na co si vzpomínal, by měla mít chlapce a dívku, přičemž chlapec je starší. Když dopis dostal, což bylo tak čtyři roky zpátky, tak mu bylo kolem třinácti, plus mínus. Takže by mu teď mělo být … sedmnáct??? To přece není možný. Určitě se spletl. Mohlo mu být nanejvýš čtrnáct a to ještě s přimhouřenýma oběma očima. Určitě se musel splést a bydlí tady někdo jiný. Ale to by přece věděl. I právník by se o tom zmínil. Stál na místě a zmateně pozoroval dveře od druhé poloviny dvojdomku, kde se zabarikádoval ten drobek, co do něj předtím narazil.

S povzdechem a prudkým zatřepáním hlavy se otočil zpět k autu, aby z něho vytáhl svoje kufry. Vzal jenom dvě tašky, kde měl nejnutnější a nejdůležitější věci. Auto nezamykal, neviděl k tomu důvod. Stejně sem za chvíli půjde, bylo by to zbytečné zdržení.

Pod taktovkou svého prudce bijícího srdce pomalu s rozvahou vykročil ke dveřím, za kterými se skrývala jeho nová budoucnost, stejně tak jako bolestné stíny minulosti. Celou cestu ke dveřím na sobě cítil pohled z vedlejší poloviny dvojdomku. Bylo mu jasné, že ho ten prcek sleduje jak ostříž a neunikne mu žádný jeho pohyb. To mu dodalo potřebnou sílu k tomu, aby odemkl dveře před sebou. Přece nebude ztrapňovat před tím trpaslíkem. To teda ne.

Ještě jednou se zhluboka nadechl a spolu s pomalým výdechem vsunul klíč do zámku. Vklouznul tam jako by byl čerstvě naolejovaný. S očima přilepenýma na klíči v zámku, který držel ve svých prstech začal pomalu odemykat. Pohyboval se pomalu, jako by měl strach, že je vevnitř zamčená nějaké příšera nebo sedm egyptských ran a on je může jediným otočením klíče v zámku vypustit do světa a zapříčinit tak jeho zkázu.

Zámek cvakl … jednou … podruhé … a dveře se sotva znatelným vrznutím otevřeli. Peter ještě chvíli stál na prahu s jednou taškou v ruce, druhou u nohou a zvědavým pohledem v zádech, než posbíral dostatek odhodlání a síly aby vkročil dovnitř.

První co ho přivítalo, byla vůně citrónové leštěnky na nábytek a podlahy, kterou si pamatoval z dětství. To bylo zvláštní. Už je to kolik měsíců, co tady nikdo nebydlel a tím pádem ani neuklízel a nevětral. Ale tady to vůbec není znát, vypadalo to tu jako by se tu uklízelo naposledy včera.

Všude byl utřený prach, nikde nevysela žádná pavučina. Každý koutek byl do nejmenšího smetíčka vysmýčen. Dokonce i květiny nevypadali, že by nepřítomností stálého nájemníka, bůh ví, jak utrpěli. Byli čilé, zelené a zalité jak Peter zjistil, když se dotkl půdy v jednom z květináčů. Jak pomalu procházel celým domkem, tedy jeho polovinou, zjišťoval, že ten zvláštní duch byl všude. V předsíni, v obývacím pokoji, kde byli dokonce utřené i police s knihami, v kuchyni, v pokojích v patře. Dokonce nevynechal ani koupelnu a toaletu dole.

Ať Peter chtěl nebo ne, trochu ho to rozhodilo a vyděsilo. Tohle přece není normální. Pokud tady nikdo přes tři měsíce nebydlel, což jak ho ujistil právník, nebydlel, jak tady mohlo být tak uklizeno. Dokonce tu ani nebyl zatuchlí prach. Bylo jasně znát, že se tady větralo den maximálně dva dny před jeho příjezdem.

Nepředpokládal, že by jeho právník do domku poslal úklidovou četu. Zaprvé by se ho nejprve zeptal a pak by si to ze své pozice nedovolil, když mu Peter jasně řekl, že si nepřeje, aby se v domě s čímkoli hýbalo, než dorazí. V tom prostě muselo být něco jiného.

Místo zmatku a zbytečného strachu nahradil zdravý a hlavně oprávněný vztek. Popravdě byl vzteky bez sebe. Někdo sem vlezl a sahal na osobní věci někoho koho Peter naděvše miloval. Ať nad tím přemýšlel, jak chtěl, nemohl přijít na důvod, proč by to někdo dělal. Zámky byli neporušené, takže ten dotyčný musel mít klíče. Právník ho ale ujišťoval, že nikdo jiný kromě něj klíče nemá, dokonce ani nikdo z rodiny. Mohl se na to dívat ze všech možných úhlů pohledu stejně mu to nedávalo smyl. Když si to v hlavě srovnal, vlastně se stalo to, že sem někdo vlezl a uklidil a podle toho jak to tady vypadá, dělal to pravidelně. Což mu dalo další věc k řešení. Jako jednu z prvních věcí bude muset vyměnit zámky. Rozhodně nestojí o nějaké tajemné skřítky, kteří mu za jeho nepřítomnosti budou uklízet.

Ještě chvíli nad tím přemýšlel, než se rozhodl zatím to nechat být a vrhnout se na vybalování a zabydlování. Chtěl se podívat co tady vítaně všechno je, aby se mohl rozhodnout, co si tu nechá a co dá pryč. Ještě neví, jestli to co nebude chtít nebo potřebovat prodá nebo to někde uloží. Popravdě netuší, jestli by dokázal některou z věcí v tomto domě prodat. vázalo se k nim příliš mnoho vzpomínek. Drahocenných vzpomínek.

Ještě jednou se rozhlédl po obývacím pokoji kam se v rámci hledání onoho tajemného šotka, co tu uklízel zatoulal, než se vrátil do předsíně, popadl svoje tašky a vydal se do patra, kde jak pochopil se nacházeli ložnice, koupelna a další pokoj. Cestou po schodech, prsty přejížděl po lesknoucím se dřevěném zábradlí, na rtech jemný úsměv jak ho zahltili vzpomínky. Dostal se až nahoru na vrcholek schodů, kde od nepaměti, kam až jeho paměť sahá, visí krásné zrcadlo ve zdobeném rámu. Pohledem přejel po vyleštěném povrchu zrcadla, aniž by se na okamžik zastavil, aby se prohlídnul, což značilo, že marnivost nebude jedním z jeho charakteristických vlastností.

Když se konečně dostal do ložnice, bylo mu jasné, že tento pokoj se bude muset předělat jako první. Ne že by mu vadil bytelný nábytek, o kterém je na první pohled jasné, že bude minimálně stoletý. Ale on přece jenom má rád čisté prostorné místnosti, například ložnici. Nemusí tam mít zbytečně moc nábytku a dalších věcí. Ono se to i lépe uklízí a udržuje. Prohlížel si jasně žensky vybavený pokoj a přemýšlel, jestli tady zvládne spát nebo si ustele dole na pohovce. Přecházel od jednoho kusu nábytku k druhému, každého se dotkl a u každého z nich ho přepadla nějaká vzpomínka. Ani si neuvědomil, že sedí na posteli, překryté patchworkovým přehozem s květovaným vzorem, očima stále bloudil po pokoji a vzpomínal. Dokonce ani necítil, jak mu po tváři pomalu tečou slzy.

Aniž by si toho byl vědom, konečně si dovolil truchlit. Celou dobu co jednal s právníky, zařizoval cestu zpět, co zařizoval dědictví a věci s tím spojené si nedovolil truchlit. A teď když seděl v tomhle pokoji, který byl tak osobitý, tak plný osoby, která už tu není, toho na něj bylo najednou moc.  Jako by si uvědomil, co se právě děje zvedl ruku a přiložil jí k tvářím, kde se hromadila slaná vlhkost spouštějící se mu z očí. Nikdy nedával moc najevo svoje pocity, naučil se, že se to nevyplácí. Teď tu ale nikdo nebyl, tak si to mohl dovolit.

Nevěděl, jak dlouho tam takhle seděl a tiše ronil slzy, než se sebral. Možná to bylo tím, že ten nejhorší smutek konečně odezněl a to bolestné pulsování v jeho hrudi trochu povolilo, teď už to byla tupá táhlá bolest, která snad časem odezní. Podíval se z okna a s šokem zjistil, že se začíná smrákat. A on vůbec nic neuděl.

Ale po tom všem se mu do vybalování nějak moc nechtělo. Připadal si najednou strašně sám. Jako by byl jediný na světě. Tohle bylo něco, o čem si myslel, že už nikdy nezažije. Pomalu, jako by mu bylo šedesát, se zvedl z postele a zamířil do koupelny, aby si opláchl obličej. Slané stopy po slzách začínali napínat kůži a pálili ho oči. V koupelně si opláchl obličej studenou vodou. Rukama se zapřel o umyvadlo a zíral na sebe do zrcadla zarudlýma očima klouzal po odrazu své tváře, ze které odkapávala voda. V tváři měl vepsaný hluboký smutek, žal a osamocenost. Zhluboka se nadechl a s posledním pohledem do zrcadla nad umyvadlem se šáhl po ručníku.

Když se konečně vypotácel z koupelny, a zamířil k tažce aby si vyndal alespoň věci, které bude potřebovat do zítřka a něco na převlečení, přece jenom v tomhle oblečení byl od včerejšího dopoledne, kdy nasedal do letadla. Ke své tažce se ale nedostal. Cestu mu ovšem přerušil zvonek u dveří.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

:-)

(lucilka, 16. 4. 2011 22:07)

pěkná povídka, už se těším jak se to začně vyvíjet a hlavně jaký bude konec.

krása!

(sisi/ctenar, 23. 3. 2011 20:44)

jo jedeme dál .ů) nemohu e dočkatttttttttt :D go go go go !

bojuji proti nadpisům....

(Mirek, 4. 3. 2011 17:39)

.................................
tak jedeme dál?
................................

Teším sa

(Haku, 19. 2. 2011 21:46)

...Ahoj späť,ani netušíš ako mi Tvoje poviedky chýbali.

wow

(ElenEstel, 17. 2. 2011 20:54)

je to nádhera jsem zvědavá kdo to zvonil

ohoh ja te.....

(Kated(www.kagome-sora.blog.cz), 17. 2. 2011 8:44)

ohoh ja te ale zabim...rekni mi adresu a hned tam jedu! XDhekyej dilek :-) uz po tak dlohy dobe si k tomuhle pribehu neco pridala takze nemam co namitat. ten konec....jujky nad tim zase budu premyslet dloho az do ty doby co sem pridas dalsi povedeny dilek :-) uz se na nej taky moic tesim. je mi jasny ze se v tomhle dile asi musel zabydlet preci jenom prijel a nema cas na maly skritky XD. no kdyz me tak napada treba prijde jeho m.skřítek společně s mámou a přinesou mu třeba koláč aby se uvítali XD. super už se těším na další dílek :-) doufám že tady bude dřív než tenhla XD

...

(terkic, 8. 2. 2011 0:12)

ah, já sem tak ráda, že jsi zpět, a že jsi přidala další část téhle povídky:) tenhle díl se mi moc líbil a jsem moc moc zvědavá, co bude dál:)

Pěkný dárek k jasrním prázdninám ^^

(Geluška, 7. 2. 2011 23:31)

Moc děkuji za tenhle dářeček.. pěkný díl jako vždy. Těším se na pokračování. Snad bude následovat dříve než toto. PS: Gtatuluj si - na estránkách komentáře moc nepíši, ale pro tebe to udělám.

......

(samba, 7. 2. 2011 21:57)

To já jsem taky ráda,musim si to zas přečíst abych byla v obraze.Tak prosím už nás netrap a piš.Dík

ooOoo

(Nade, 7. 2. 2011 19:35)

Jsem nesmírně ráda, že je tady pokračování. Moc jsem se na to těšila a doufala.
Takže díky a těším se na další.