Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Štěstí-Neštěstí-Láska-Partmerství - 2.kapitola

7. 4. 2010

2.     Kapitola

 

Naruto zůstal stát jako opařený. Jako by najednou všechno přestalo existovat, prostě to zmizelo. Nic neviděl, nic neslyšel jediné, co dokázal vnímat, byli ti dva.

Všechno vnímal jakoby zpomaleně, jako kdyby byl v kině a někdo schválně zpomalil tu nejhorší část, aby ho potrápil.

Viděl sakuřiny ruce jak se boří do dlouhých jemných hnědých vlasů, kterými se ještě včera večer s láskou probíral on. Viděl, jak se jejich ústa na nepatrný okamžik oddělili jenom na tak dlouho, aby jejich majitelé mohli nabrat nezbytné množství kyslíku a hned se zase spojili v dalším vášnivém polibku.  Viděl, jak se jejich těla k sobě tisknou v zápalu vášně, jak se o sebe třou ve snaze být u sebe co nejblíže. Nevnímali nic kolem sebe jenom sami sebe a svojí vášeň.

Naruto si vůbec neuvědomoval, co to všechno vlastně znamená, prostě mu to jaksi nedocházelo. Jeho mozek byl otupělí bolestí, pocitem zrady a podvědomou snahou nesložit se hned teď tady na místě.

Jediné co věděl, co ho bilo do očí a čeho se pravděpodobně do konce života nezbaví, je že jeho láska ho opustila kvůli člověku, kterého kdysi miloval, možná že to byla jenom platonická láska, ale pořád měl Sakuru kdysi hodně rád. Pak z toho sice vyrostl a zamiloval se do Nejiho a miloval ho hluboce, vášnivě, celí se mu odevzdal, ale Sakuru považoval stále za svojí kamarádku. Pořád to byla jeho bývalá platonická láska a bývalá týmová partnerka.

Hlavou se mu míhala spousta myšlenek, ale Naruto nebyl schopný žádnou pevněji uchopit, byli jako duchové proběhli mu hlavou a zase zmizeli, aby se mohli objevit znovu a znovu.

Ještě pořád sledoval ty dva, bylo mu jedno, jestli ho uvidí, najednou mu bylo jedno všechno. Kdyby v tuhle chvíli přišli do vesnice Akatsuki a chtěli ho odvést pryč, bylo by mu to jedno. Na ničem už mu v tuhle chvíli nezáleželo, jeho život ztratil smysl.

Jeho ztrápená mysl, duše a hlavně srdce řvali bolestí.

Proč? Proč ona? Proč ho Neji opustil? Co udělal špatně? Kde udělal chybu, že ho nemiluje a není s ním? Proč teď nemůže být na sakuřině místě on?

 

 

Bolelo to. Tak moc to bolelo. Sevřel ruku na místě, kde má srdce.

„Proč?“ Zašeptal tiše a pak se rozběhl domů. Zabouchl dveře a svezl se po nich. Zaklonil hlavu a bolestně zakřičel. Táhle. Když se dostatečně sebral, sbalil si věci a s tabulkou čokolády v rukou se vydal k branám. Ožužlával čokoládu s jahodovou náplní a snažil se držet své emoce na uzdě, což se mu nějak extra nedařilo. Kiba čekal u brány.

„Jdeš pozdě, Naruto.“ Ozval se a Akamaru souhlasně zaštěkal, pak pes naklonil hlavu na stranu, jako by se snažil zjistit, kde je ten starý Naruto. Protože tohle byl někdo jiný. Plný smutku a záště.

„Gomen…“ Vzlykl Naruto a sklopil hlavu, až mu vlasy, které nedržela čelenka, spadly o obličeje.

„Tak jdeme.“ Převrátil Kiba očima a vyrazil. Naruto se s lízátkem v puse – čokoládu už snědl – coural za ním. Vlastně vůbec nedával pozor na cestu, kdyby ho tam Kiba nechal, netrefil by domů. Zaobíral se svým rozchodem s Nejim, čímž ještě víc týral svou nešťastnou dušičku.

„Co je ti?“ Zastavil Kiba, když uslyšel stále hlasitější vzlyky a popotahování z Narutovy strany.

„To… nic.“ Setřel si Naruto slzy a chtěl pokračovat, jenže Kiba stál proti němu, takže do něho blonďáček narazil. Jakoby v něm polevila nějaká hráz, začal vzlykat Kibovi do mikiny a pevně se k němu přitiskl. Inuzuku to dost zarazilo, ale automaticky Naruta lehce objal a hladil ho po zádech.

„To bude dobrý….“ Utěšoval ho, ačkoliv nevěděl, co se stalo.

„T-to ne-nebude dobrý. Nikdy už to nebude dobrý.“ Třásl se Naruto.

„Co se stalo?“ Zajímal se Kiba tiše.

„Nic!“ Naruto se vymanil z Kibova sevření a otočil se k němu zády. Rychlým krokem pokračoval v cestě. Kiba ho dohnal a alespoň ho navedl správným směrem, protože Naruto šel přesně opačně. K Narutovi se přiloudil Akamaru a lísal se k němu. Jakoby tušil, že potřebuje utěšit.

 

A Naruto potřeboval. Potřeboval, teď víc než kdykoli jindy, cítit, že ho někdo má rád, že na něm někomu záleží. Bylo mu jedno, že to byl Akamaru, možná že to tak bylo dokonce lepší. Naruto totiž vůbec nevnímal, kam jde.  Byl totálně absolutně a dokonale mimo. 

Z očí se mu valili doslova potoky slz. Skoro to vypadalo jako by nebesky modré oči, tolik podobné nebi nebo vodě v řece, díky své barvě slzy vyvolávali. Ale pravda byla ta, že za všechno mohlo jeho zlomené, ne roztříštěné srdce. 

Neustále ronil slzy, popotahoval a posmrkával. Po nějaké době dostal dokonce i škytavku. Takže kdyby je hledal nepřítel, rozhodně by neměl problém je najít. Naruto se opravdu nesnažil nijak krotit a se škytavkou by se mu to asi ani nepovedlo. Škytal totiž tak, že doslova nadskakoval při každém druhém kroku.

Kiba se ho z počátku pokoušel napomínat, aby byl potichu, dokonce ho i prosil, ale nic, vůbec nic nepomáhalo. Naruto neregistroval nic než svůj smutek a akamarovu srst, které se držel jak klíště. A to bylo taky jeho jediný štěstí, protože jinak by byl docela ztracený. A to doslova.

Šli už několik hodin, když se najednou Naruto zastavil. Chvíli zmateně zíral do svého, jaksi splasklého batůžků. Během cesty do sebe totiž Uzumaki ládoval jednu čokoládu, sušenku a cokoli sladké, za druhým, tedy všechno to, co si původně nabalil na cestu. Takže teď neměl nic, čím by si trochu zaobalil nervy. A to se začalo projevovat. Do očí se mu navalilo ještě víc slz, celý se rozklepal a křečovitě svíral prázdný ruksak. Ještě chvíli se zdálo, že to nakonec rozdýchá, ale to bylo asi jenom kibovo tajné přání. Naruto se sesul na zem, objal se kolem pasu, začal se kývat dopředu a dozadu, jako by ho ten pohyb uklidňoval a začal za sebe vydávat šílené zvuky. Nejdřív jenom nahlas brečel, jenže to byl teprve začátek.

Kiba s Akamarem se na sebe zoufale podívali, nevěděli, co mají dělat. Jestli se jít někam schovat, aby je nepřítel nenašel a nenašel svitek, který nesou nebo se pokusit nějak uklidnit teď už nahlas kvílejícího blonďáka.

 

Nenapadlo ho nic jiného, než si k němu přikleknout a obejmout ho. Naruto se dál zlehka pohyboval dopředu a dozadu, čímž neustále vrážel do Kibova těla. Jenže kvílet nepřestal, což nepříjemně dráždilo Kibův skvěle vyvinutý sluch.

„Naruto…“ Zamumlal a zacpal mu pusu. Naruto šokem otevřel oči.

Zazmítal se, ale nepomohlo to.

„Budeš mlčet a já tě pustím, jo?“ Naruto kývl, Inuzuka tedy sundal ruku z jeho pusy. Naruto sice nekvílel, ale tlumeně skučel a nechával své slzy, aby totálně promočily Kibovo oblečení. Kiba s ním jen lehce pohupoval, dokud Naruto neusnul vyčerpáním z pláče. Kiba se i s ním zvedl ze země a naložil blonďáčkovo tělo na Akamara, přičemž ho zajistil nějakým obvazem.

Naruto se vzbudil u ohně. Protáhl se a usmál. Pak si uvědomil a jeho nálada klesla a bod mrazu. Vzlykl.

„Naruto…“ Promluvil Kiba. Naruto se na něho otočil. Kiba si povzdechl.

„Co je?“

„N-nic.“ Naruto si objal kolena a opět se rozplakal.

„Naruto.“ Hnědovlasý vrčel nějaké nadávky, ale Naruto ho ignoroval. Akamaru si lehl tak, že prakticky Naruta obalil a lísal se k němu. Kiba ztratil trpělivost a podal Narutovi batoh. Naruto do něho zvědavě nakoukl a popadl první z hromady čokolád a sladkostí, které v něm našel. Kiba totiž dílem prozřetelnosti koupil hromadu sladkého, když procházeli malou vesnicí. Dokud měl Naruto v puse čokoládu, byl poměrně klidný. Žužlal sladkou hmotu a nechával do sebe vnikat endorfiny, které mu bránily kvílet nahlas.

„Co se stalo?“ Zeptal se.

„Nic…“ škytl Naruto. Kiba pokrčil rameny.

 

Nevěřil mu ani slovo, ale nechtěl na něj příliš tlačit, protože se bál, že by Naruto zase začal vydávat ty kvílivé zvuky, které mu rozhodně nedělali moc dobře. Kiba tušil, že blonďákovo chování má nějaký důvod. Jenže absolutně netušil jaký. To ho trochu deprimovalo.

Chtěl vědět co se Narutovi stalo. Takhle ho neznal, vždycky byl usměvaví, radostný, vřelý a poměrně hyperaktivní, i když to se za poslední roky celkem uklidnilo, už byl jenom trochu víc … živější. Ale Naruta neznal tak dobře, nebyl s ním v týmu. Ano byli spolu v akademii, ale tam se s Narutem nikdo moc nebavil a potom byli rozděleni do jiných týmů. Občas spolu měli nějakou misi, ale nikdy ne tak dlouhou, aby se s blonďatým mladíkem poznal nějak „blíž“. To se teď ukázalo jako problém. Jako velký problém bez nějakého řešení.

Většina věcí, kterými se ho pokoušel uklidnit, se naprosto minula účinkem a ten zbytek situaci ještě zhoršil. Samozřejmě Kibovi moc nepomáhalo to, že nevěděl, co způsobilo tenhle narutův … stav. Takže mohl na ubrečeného a od čokolády upatlaného blonďáka mluvit jak chtěl a jediného čeho dosáhl, bylo, že ho naprosto ignoroval nebo se rozbrečel ještě víc.

Navíc mu začalo vadit akamarovo chování. Vůbec si ho nevšímal a jediný komu se věnoval, byl ten uřvaný blonďák. Kiba zjistil, že mu to vadí víc než by mělo. Jenže Akamaru se takhle nikdy nechoval. Vždycky lehával u něj, chodil vedle něj a mazlil se jenom s ním. A teď? Teď se doslova lísal k tomu divnýmu ubrečenýmu stvoření a Kiby si vůbec nevšímal. A to Izunuku pěkně užíralo. Co to na tom Narutovi je, že po chvíli jsou jím všichni doslova jako posedlí. Opět stočil svůj pohled na Naruta, pohodlně usazeného na zemi, opřeného o Akamara, ukusujícího čokoládu zatímco mu z očí neustále tekli další a další slzy, jako by jeho slzné kanálky byli bezedné.

Když se Naruto nacpal čokoládou tak, aby mohl pokračovat, vydali se dál.

„Naruto…Naruto…Naruto poslouchej mě!“ zaječel Kiba, který přišel o poslední zbytky nervů, když blonďák mířil špatným směrem a vůbec si nevšiml, že se Kibovi ztratil.

„Co je?“ zamumlal Naruto a dál se ládoval čokoládou.

„Říkal jsem, ať si dáš pozor, aby ses neztratil, bývá tu špatná viditelnost,“ oznámil Kiba. „Jasný?“ Naruto kývl hlavou, ale popravdě vůbec neposlouchal, jen si rýpal do svých citů.

Jak se pomalu ochlazovalo směrem k Ledové vesnici, která stála mezi Listovou a Čajovou, pomalu padala mlha.

Naruto její příchod ani nezaregistroval, prostě šel a šel a až o poměrně dost hodin později zaregistroval, že je sám. Byl z toho velmi rozrušený, protože nevěděl, kde je. Chvíli se zmateně rozhlížel, až z toho zapomněl žužlat čokoládu. Pak se po kmenu blízkého stromu svezl na zem, objal si kolena a začal kvílet, možná doufal, že ho tak Kiba nebo Akamaru najde.

Kiba i Akamaru však měli své starosti. Kiba se tak zamyslel nad tím, co má dělat s hysterickým Narutem, že si ani nevšiml, že se vydal opačným směrem než Naruto – taky špatně. Dobře šel jenom Akamaru, který byl zabraný do čmuchání směru. Takže každý by v jiné části velkého lesa a ani jeden neměl ani ponětí, kde jsou ostatní.

Kiba se snažil najít cestu, Akamaru se snažil vytřít z čumáku vodu a Naruto stále kvílel. Po nějaké době se v něm vzbudila malá část jeho JÁ, a tak se blonďáček snažil najít cestu. Ne s velkým úspěchem, přes slzy je totiž špatně vidět.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

...

(Aylen, 9. 4. 2010 20:03)

Krásná kapitolka. Těšim se na pokráčko.

.........

(Iruka sensei, 9. 4. 2010 12:21)

Tak tohle mě dostává :D
Jop a mimochodem, že už plánuješ další dílek Návratu :D
*nenápadně prudí*

*********

(Haku, 7. 4. 2010 23:22)

Neji je moja oblubena postava,ale tu ma nastval-takto mu ublizit.......uz aby to Naru prekonal-takto si nepomoze.......a Kiba-ten pride o posledny nerv(alebo strati nieco ine...?)